DÁMSKÁ JÍZDA NA SVĚTOVKU 

          

 Tento rok jsem ani nepočítala s tím, že bych se více věnovala chovu a výstavám, protože jsme si pořídili přírůstek do rodiny a tentokrát ne psí, ale člověčího chlapečka. Z tohoto důvodu jsem také ani neuvažovala o přihlášení našich dvou čecháčků na světovku do Poznaně. Když mi však týden před výstavou zavolala Dana Juřicová, že má místo v autě, jestli nechci jet s ní, dlouho jsem neváhala a kývla. O pejsky a děti se postará tatínek s babičkou, tak si udělám pěkný výlet.

  Naše výprava čítala 5 účastnic- Dana, Rosálie Shánělová,Helena Hrůzová, Bohunka Hemzalová a já a 2 psy – Hluchavka Hamentashen a Agbar Pibaro. Byla to taková malá dámská jízda, která se opravdu vydařila. Tedy až na tu jízdu. Kdo zná stav polských silnic, jistě mi dá za pravdu, že cestování po nich je pravým utrpením. A kdo nadává na díry a neupravenost vozovek u nás, neví, jaký poklad doma vlastně má.

  Vyrazily jsme před polednem z Kolovrat a po cestě jsme nabíraly další účastnice výpravy. Poslední zastávka byla v Trutnově u Hrůzů, kde jsme ještě absolvovaly kávičku a dort a pak hurá do Polska.  Cestovaly jsme v klidu a pohodě až do Wroclawi, která byla první zkouškou trpělivosti a řidičského umění. Wroclawí jsme projížděly dvě hodiny, protože zrovna byla dopravní špička, všude byly kolony aut a snad na všech semaforech červená. Když jsme vyjely z města, všechny jsme si oddechly, ale ještě nás čekala cesta do městečka, kde byl objednaný nocleh a už byla tma. Všechny informace o ubytování jsme měly zprostředkované a v ruce pouze kopii o úhradě ubytování s adresou.

Okolo 22-té hodiny jsme přijely do městečka, které jsme měly na mapě zaškrtnuté jako dočasný cíl naší výpravy a nikde nic. Jezdily jsme dokola, hledaly nějaký ukazatel a nakonec jsme šly a zazvonily na služebnu policie, kde nám ochotný policista nakreslil plánek další cesty. Myslely jsme, že už máme vyhráno a brzy dojedeme k cíli, jenže to by vedle sebe nesměly být dvě vesnice s velmi podobným názvem, Blazejewo a Blazejewka, které samozřejmě na naší mapě nebyly vyznačeny. Když jsme další hodinu kroužily po setmělé prašné cestě plné kamenů, mezi polorozbořenými domy, objevil se mladík, který když viděl 5 cizinek v autě, ochotně skočil do svého auta a na místo našeho noclehu nás dovedl. Do postelí jsme upadly po půlnoci a doufaly, že ráno bude lépe.

  Protože ubytování bylo 20 km od Poznaně, byly jsme domluvené se Sheilou Atter, která už v Polsku byla déle a znala cestu, že nás na výstaviště dovede. Odjezd byl domluven na 7.00 hodin. Ale protože nejsme ani jedna z nás dostatečně jazykově zběhlá, došlo nejspíš k nějakému informačnímu šumu. Stály jsme přesně v sedm nastoupené k odjezdu a Sheila nikde. Po chvilce Helenina bušení na dveře jejího pokoje přišla otevřít celá rozespalá a že tedy hned přijde. A opravdu jsme jí za chvíli viděly, jak opouští ubytovnu a pak najednou zmizela. V legraci jsem podotkla, že asi šla na snídani. Čekaly jsme delší dobu a pomalu začínala růst nervozita, protože se blížila osmá hodina a my stále byly dost daleko od výstaviště a v 9.00 hodin končila přejímka psů. Nakonec to už Rozana nevydržela a vyběhla Sheilu hledat. Přivlekla ji ještě dojídající snídani a úplně vyděšenou. Sheila totiž nevystavovala, a protože posuzování Českých teriérů začínalo až ve 13:00 hodin, myslela si, že máme ještě fůru času. Naskákaly jsme do aut a vyrazily.

  Na výstaviště jsme naštěstí dojely včas, v klidu vyřídily přejímku a našly náš výstavní kruh. Nyní už jsme si mohly vydechnout a rozhlédnout se okolo. Pro stánky byl vyčleněn samostatný pavilon, kde se prodávaly chovatelské potřeby,oblečení s tematikou psů, suvenýry, umělecké předměty,šperky pro psí krasavce i jejich paničky,cukrovinky a občerstvení. Také se zde prezentovaly jednotlivé státy, kde se pořádají v dalších letech Světové a Evropské výstavy psů. Bylo možno získat informační brožurky a přihlášky na jednotlivé výstavy. V tomto pavilonu byl umístěn slavnostní kruh pro závěrečné soutěže.

  Po poledni jsme se však již přesunuly k našemu kruhu a přesně ve 13.00 začalo posuzování. Plemeno český teriér posuzoval chorvatský rozhodčí, pan Bojan Matakovič. Sešlo se zde 32 psů a fen, ve všech barevných rázech, od platinové po tmavě šedou, nejvíce obsazené byly třídy otevřené a šampionů. Pan rozhodčí rozhodně neměl své posuzování jednoduché, přesto probíhalo velmi svižně. Nakonec titul Světová vítězka obdržela fena z českého chovu – Berenica Pibaro a titul Světový vítěz a BOB získal pes německého chovatele Orlando of Bumble-Bee Castle.

  Pokud mohu posoudit, na takto velké akci, kde se sejdou vystavovatelé z mnoha zemí je bohužel vidět, že český teriér je plemeno málopočetné. I v Čechách se odchovává málo štěňat a do zahraničí se jich mnoho nedostane, aby oživila tamní chovy. Značná část čechů předvedených na výstavě v Poznani byla robustních, velikostí na hranici standardu, mnohdy s vysoko nasazeným a neseným ocasem. Byli přesrstění a úprava neodpovídala požadavkům na výstavní střih.

  Naši dva svěřenci se předvedli velmi pěkně a fenka Hluchavka Hamentashen si odvážela ocenění Výborná 2 a stříbrnou medaili a pes Agbar Pibaro ocenění Výborný.  I přes peripetie s naší výpravou se nám výstava moc líbila a všechny účastnice byly spokojené. Již nyní plánujeme, kam naše dámská jízda bude směřovat příště. Jenom asi s sebou přibalíme nějaký slovníček.

Martina Urbanová