KAM SMĚŘUJE CHOV ČESKÉHO TERIÉRA ? 

Klubové setkání z pohledu rozhodčího a žáka Fr. Horáka

Bohužel jsem nucena konstatovat, že se tvůrce plemene musí obracet v hrobě, když vidí, kam jsme české teriéry dovedli! To, co se předvedlo na letošní klubové výstavě, bylo v převážné většině hrůzné.

Začnu od velikosti a formátu.
Mnoho předvedených psů a fen bylo velikosti XL až XXL. Nebyly to jen jedna-dvě výjimky, jde o masové zvětšení rámce českého teriéra. Netroufám si odhadovat, kolik zvířat by nesplnilo standardem požadovaný obvod hrudníku či tělesnou váhu! A nejen to, začíná se stále častěji objevovat pro ČT zcela nevhodný a netypický rámec. Standard jasně udává žádoucí poměr kohoutkové výšky a délky těla 1:1,5 s tím, že je lépe, když je ČT delší než kratší. Přesto bylo předvedeno větší množství psů a fen vysloveně krátkého těla, z toho několik téměř čtvercového rámce. Ti pak připomínali spíše špatné skotské teriéry než čechy.
Dále se objevuje přílišné zeslabení kostry - jemné, úzké a slabé čelisti, nožičky jako sirčičky, hrudníček jako u ptáčka. ČT je neustále pracovní plemeno i při své velikosti robustní a hmotné. Spletli jsme si ušlechtilost s přejemnělostí a slabostí a při honbě za co největší výstavní krásou jsme se dostali někam do slepé uličky! Hrudník čecha má výt kruhového průřezu, ale na výstavě bylo nemálo zvířat plochých a v kostře neduživých.

Totéž i srst a zbarvení.
Srst českého teriéra má být hedvábná, řídká, ne přehnaně dlouhá a vždy pod ní musí být patrné kontury těla. Jak si mohou odnést hodnocení výborný jedinci přesrstění, plstnatí, se srstí připomínající více husté sukně skotských teriérů nebo dokonce jorků?! Zcela jsme se zřetele pustili zbarvení čechů. Žíhání nás vůbec nevzrušuje a přesto je jeho stále častější výskyt alarmující. Takové ty hloupé řeči o tom, že se žíhání po roce stáří ztratí...tím hůře pro chov! Zvíře stejně zůstane geneticky žíhané, ale navrch se tváří jako jednolitě šedé. A pak ten údiv poctivého chovatele, který spojí domněle jednobarevná zvířata a získá vrh pruhatý jako boxeři!
I to bylo na výstavě vidět - tmaví jedinci se světlými pruhy - a nikdo, rozhodčí nevyjímám, se nad tím ani nepozastavil!

Uši nás zlobí neustále. To je důsledek zkřížení klopeného a postaveného ucha. Přes všechny chovatelské snahy se chybné ucho občas vyskytne - v chovu i na výstavách. Neměl by ho ale mít jedinec na titulových pozicích.

Co je ale velmi závažné a výstražné memento, je ocas českého teriéra. V Hrdoňově se nepředvedl jediný pes, který by měl správně nasazený a nesený ocas a jen několik málo fen v tomto vyhovělo standardu. Jeden chovatel dokonce přivezl ukázat dvě malá štěňata, která se až klepala ocásky do hřbetu!
Pan František Horák vždy před benevolentním přístupem ke špatnému nasazení a nesení ocasu ČT varoval. Upozorňoval na to, že ocas, který tvarem a nesením překročí kolmici vedenou v místě jeho kořene a začne se stáčet nad hřbet, nelze chovatelsky vrátit zpět do původní polohy. A dnes jsme tam, kde jsme být neměli!
Na klubové výstavě nebylo možné vybrat jediného chovného psa, který by měl správný standardní ocas!

Myslím, že my chovatelé bychom si měli sáhnout do svědomí. Přestat si lhát sami sobě a říkat si, jak jsme dobří a úspěšní. Uvědomit si, že třeba můžeme být úspěšní jen proto, že nejsou dobří rozhodčí. Že jsme získali špičková ocenění jen díky neznalosti standardu a problematiky plemene u těch, kteří naše odchovy hodnotili a kteří by měli být hlavním měřítkem našich schopností.

Uvažujme o tom!

H. Petrusová